IM Texas

 Do Texasu jsme vyrazili v šesti lidech, já s dětmi, manželkou a jejími dvěma pubertálními bráchy. Odlétali jsme v sobotu 16. dubna, organizace nebyla nijak lehká, všechna ta potvrzení, očkovaní, testy.... Ale nakonec jsme vše zvládli bez větších problémů a po vyzvednutí auta na letišti jsme dorazili k večeru místního času na ubytování.

Proč zrovna Ironman Texas? S trenérem Lubošem každý rok hledáme závod, kde by bylo možné získat slot na MS v Ironmanu v kategorii PRO a termín tohoto závodu předpovídal slabší konkurenci, když je v termínu čtrnácti dnů před mistrovstvím světa v Utahu a je mimo Evropu, kde je největší konkurence.

Závod byl týden po příletu, takže jsem doufal v dostatek času na aklimatizaci. Před závodem jsme navštívili pár zajímavých míst, kdy si každý řekl, co chce vidět, a tam jsme se vydali. Takže jsme navštívili pláž Surfside Beach v Mexickém zálivu, kde si to užily hlavně děti s manželkou. Ten den jsme zvládli i přibrzdit v centru Houstonu a viděli mrakodrapy. Bráchové Aničky chtěli vidět rodný dům herce Jima Parsonse, představitele Sheldona z Teorie velkého třesku. Ochutnali jsme několik amerických fastfoodů a navštívili pár dětských hřišť a "historicky" zařízené město Old Town Spring, plné zajímavých domů a obchodů.

Den závodu byl 23. dubna s časem startu 6:25. Cítil jsem se velmi dobře již několik dní před závodem a moc jsem se na závod těšil. Věřil jsem, že to bude závod s dobrým koncem, tedy umístění do Top3. Budíček na třetí hodinu mi nedělal problém, v pohodě jsem se nasnídal a všichni jsem před pátou hodinou vyrazili do depa připravit věci na závod a přesunout se na start. Předpověď počasí byla příznivá, zpočátku pod mrakem a okolo 28 stupňů mělo být až na běhu.

Na startu v mé kategorii PRO bylo 43 triatlonistů, nacpal jsem se do první lajny a ihned po výstřelu jsem nešetřil silami a hledal dobrou pozici ve startovním poli. Plaval jsem v poklidu ve vláčku, netušil jsem na jaké pozici, jelikož jsme startovali za tmy a až po půlce plavání jsem zjistil, že nám asi 4 triatlonisti uplavali, což bylo pro mě super, takže jsem se držel asi dvacetičlenné skupiny. Trochu jsem bojoval o svůj prostor, takže jsem jich několik schytal, ale i rozdal, to prostě k triatlonu patří. Po výlezu z vody jsem se cítil parádně a snažil se ještě pozici vylepšit, což se mi podařilo a vyrážel jsem na kolo jako třetí z této skupiny. Začátek cyklistiky byl celkem rychlý a než jsme najeli na dálnici, kde jsme jeli dva okruhy, už jsme měli za sebou 30 km. Postupně jsem se procedil na chvost, takže jsem se pak zase postupně snažil dostat dopředu, abych kontroloval nástupy a mohl tak v pohodě udržet skupinu. To se mi vše povedlo a na 50 km už jsem jel v poklidu na sedmé pozici skupiny, celkově to byla asi jedenáctá pozice. Na 65 km na obrátce jsme zjistili, že ujetá dvojice Sam Laidlow a Richard Varga měli náskok 5 km (nakonec to vzdali na běhu) a začal texaský masakr. Z poklidných 38 km/h (280 W) jsme jeli 58 km/h (450W), já jsem pořád skupinku jen ztrácel a zase dojížděl, až tělo řeklo dost a musel jsem nadobro skupinu přestat stíhat. Zezadu mě dojeli dřívější odpadlíci a s nimi jsem se opět držel následujících 60 km. Na 150 km jsem už i tuhle skupinu přestal zvládat a snažil se aspoň nějak slušně dojet do depa a věřil jsem, že na běhu to bude jiné. Sice mě posledních 10 km na kole hodně bolela kyčel, na běhu mám ale vždycky pak pocit, že jsem předtím nic nedělal.

Bohužel už při běhu depem jsem cítil, že tohle není pocit, který mívám při ironmanu po kole, a tak jsem s nechutí obul boty a vydal se zdolat maraton. Prvních asi 10 km jsem stále cítil bolest v kyčli, která mě nepustila do rychlejšího běhu, a tak jsem měl v hlavě jen jedno - dokončit ironman, ten se přece nevzdává. Při běhu jsem brečel, nadával si ("Co tady brečíš?! Makej!"), říkal si, že to musím dokončit. Další motivací pro mě byli fanoušci a jejich cedule, které byly po trati. Obzvlášť jedna popoháněla, a to "Tomorrow you have a rest day!". Naštěstí se bolest během běhu otupila a na otázku manželky, co se děje, že jsem 21. a po kole jsem byl 17., jsem ze sebe jen vydal, že to prostě nejde. V druhém kole ze tří už mi řekla, že jsem patnáctý, to mě mile překvapilo, a tak jsem ještě chtěl závodit a nakonec jsem dokončil s velkým zklamáním. Zklamáním z toho, co jsem do závodu dal a s jakým očekáváním jsem do toho šel. Že to nevyšlo mě hodně vzalo a asi ještě dlouho mě to bude trápit. Do teď nevím, co se stalo, že jsem nedokázal předvést to, na co určitě mám. Třeba na posledním závodě v září na MS v Almere, kde jsem jel na kole 4 h 21 min s výkonem 282 W (tady 4 h 32 min s výkonem 256 W), běžel za 2:42 (tady 3:03) Věřím, že tohle byl omyl, který se už nebude jen tak opakovat a já na tuhle bezmoc při závodě zapomenu a v příštím závode budu opět spokojený s tím, co jsem předvedu.

I když hlavní cíl nedopadl tak, jak jsem si přál, tak jsme si to moc užili a rád se do USA ještě vrátím.