Mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu

 Už potřetí jsem se zúčastnil mezinárodního mistrovství v nizozemském Almere. Věděl jsem, co mě čeká a těšil se na rychlou rovinatou trať.

Před závodem mě trápilo zranění chodidel, které jsem si přivodil koncem června po Ironmanu ve Frankfurtu, zpočátku jsem tomu nedával velkou váhu a věřil, že to časem přejde. Běhal jsem volné tréninky a trochu se to zlepšovalo. Problém nastal po měsíci, kdy jsem do tréninku přidával více tempových rychlejších běhů, tak jsem přestal na týden běhat úplně a to hodně pomohlo, ale stále jsem měl po každém rychlejším běhu v tempu 3:30 min/km druhý den bolesti hlavně na pravé noze. To už ale bylo jen tři týdny do závodu. Velkým testem byl střední triatlon Českého poháru Pilman, ve kterém jsem bolest cítil, ale i když jsem běžel jakoukoliv rychlostí, bolest byla totožná. Nemusel jsem nijak omezovat rychlost a závod jsem zvládl v maratonském tempu, které jsem chtěl. Po závodě jsem nemohl na patu pravé nohy vůbec došlápnout. Při dalších trénincích jsem pravé noze ulevoval a přetěžoval tak levou, což způsobilo pokles výkonu. Dalším a asi ještě větším ohrožením bylo, že jsem v pondělí onemocněl (teplota a slabost celého těla, zhoršení dýchání).

Naštěstí se vše dobře vyvíjelo a já se v sobotu postavil na start. Ihned po startu jsem se držel přední skupiny okolo 10. místa, bohužel po prvním okruhu ze dvou se skupina přede mnou rozdělila a než jsem to zaregistroval, bylo pozdě a už jsem nestihl doplavat ztrátu. Z vody jsem po 3,8 kilometrech vylezl na 11. pozici.

Vydal jsem se vstříc 180 kilometrům na kole, kde nás na začátku kropil silný déšť. Z cyklistiky jsem měl největší obavy, protože mi během posledních závodů vůbec nešla podle představ. Zároveň jsem se na ní těšil, protože od posledního ironmanu jsem se hodně výkonnostně posunul. Jel jsem si celou dobu své tempo, na které jsem věděl že mám, i za cenu toho, že jsem ztratil silnou skupinu na začátku. Závěrečných 70 kilometrů jsem za sebou odtáhl pět soupeřů.

Maratonský běh jsem začínal na 12. místě a doufal jsem, že teď přichází má nejsilnější disciplína a svou pozici vylepším. Co se týká zranění, tak to jsem cítil od prvních kroků, ale na to jsem byl už zvyklý z tréninků. Větší bolest mě překvapila v ostrých zatáčkách, kterých na okruhu bylo celkem dost. V půlce běžecké části už jsem byl na 10. místě, ale maraton se láme hlavně po 30. kilometru. To už jsem byl na 8. pozici. Do posledního kola jsem už běžel na 7. místě a v tu dobu mě začala hodně bolet levá noha, jak jsem jí přetěžoval, abych ulevil bolesti druhé nohy, kde je zánět chodidla silnější. Naštěstí už zbývalo jen 6 kilometrů, a tak šlo celkem dobře bolest potlačit a co nejrychleji se dostat do cíle v čase 8:06:45 jako 7. v pořadí.

S výsledkem jsem moc spokojený, hlavně, že jsem mohl vůbec startovat a dokončit, protože dostat se na závod zdravý a ještě podat svůj nejlepší výkon se stane jen párkrát za celou kariéru. Mně se to letos nepovedlo ani na jednom závodě, tak snad to příští rok bude lepší. Tímhle závodem jsem uzavřel letošní triatlonovou sezónu.

Foto: @erictriou