Moraviaman

Letošním prvním dlouhým triatlonem na ironmanských distancích (3,8 km plavání, 180 km kolo, 42,2 km běh) pro mě byl Moraviaman v Otrokovicích. I když už jsem před tímto závodem zvládl dva střední triatlony, měl jsem velký respekt a obavy, protože se během takto dlouhého závodu může stát hodně situací, které mohou ohrozit průběh i dokončení. Tentokrát se mi jich opravdu pár přihodilo.

Závodní den začal budíčkem ve 4:00 v hotelu Rottal, kde jsem si na recepci vyzvedl snídani. V 5:00 jsem vyjel autem do centra závodu, uložil věci do depa, rozcvičil se a čekal na 7:00, kdy byl plánovaný start.

Těsně před startem jsem (místo rozplavání :-D) ještě udělal rozhovor pro Českou televizi a v 7:00 jsem se spolu s dalšími závodníky vydal vstříc 226 kilometrům. Plavalo se ve třech okruzích po 1,3 km s výběhem z vody, takové plavání mám rád. Člověk totiž slyší povzbuzování fanoušků a moderátora, kterým byl skvělý Stanislav Bartůšek. Hned od startu jsem se ujal vedení. Celou plaveckou část jel přede mnou jeden z pořadatelů na paddleboardu, a tak jsem nemusel ve vodě ozářené sluníčkem hledat vzálené bojky, které určovaly trasu závodu a plaval jsem za ním. Bohužel v hned v prvním okruhu ale neobeplul poslední bojku, která byla asi o 10 metrů dál, u mola, a já jsem bohužel plaval za ním s tím, že přece pořadatel určitě ví, kudy máme plavat, a že je ta bojka jen kontrolní, abychom nenarazili do mola. Bylo mi to divné, protože podle předzávodní rozpravy jsem věděl, že máme i tuhle bojku obeplavat. Ve druhém okruhu pořadatel obeplul i tu poslední bojku u mola, takže jsem se na něj podíval, jestli opravdu mám plavat za ním, a viděl jsem, že na mě něco křičí, tak jsem usoudil, že asi ano, a tak jsem za ním plaval. Při výlezu už jsem pak slyšel moderátora Standu, jak říká, že teď už bylo vše v pořádku. Ve třetím okruhu už bylo vše jasné. S náskokem asi půl minuty na druhého závodníka jsem doběhl po plavání do depa, kde na mě čekal u kola rozhodčí a dal mi žlutou kartu a okamžitou penalizaci 1 minutu se slovy, že pak se to bude řešit a uvidí se, jak to dopadne. Bylo mi jasné, že hrozí to nejhorší, a to je diskvalifikace. S tímhle pocitem není úplně dobré závodit, když má člověk v hlavě, že více jak po 8 hodinách se může rozhodnout, že se výsledek nepočítá. Radši hsem to rychle z hlavy vytěsnil a věnoval se svému výkonu.

Na kolo jsem tak nasedal pořád s půl minutovým náskokem, jelikož druhý závodník plaval stejně špatně jako já a měl penalizaci také. Od prvních kilometrů na kole jsem si držel konstatní tempo těsně pod 300 wattů a náskok se lehce navyšoval. Po čtvrtém okruhu z pěti jsem měl náskok okolo 3 minut. Jeden okruh měřil 36 kilometrů, bylo zde pár menších kopců a jeden prudký, ale krátký. Celkem na 180 kilometrech jsme nastoupali jen 700 metrů. V posledním okruhu jsem i přes velkou únavu držel tempo a navýšil náskok přes 5 minut, další závodníci byli se ztrátou už přes 15 minut. Přibližně 5 kilometrů před koncem kola se objevilo auto v protisměru v zatáčce a já jsem musel natvrdo zmáčknout brzdu a jít do smyku zadním kolem, abych do něho nevrazil, naštěstí jsem ho o centimetry minul.

Na běh jsem vyrazil celkem bez stresu a běžel trochu volněji v tempu okolo 4:00 min/km, jelikož jsem letos neběžel delší trénink než 15 kilometrů kvůli zranění, které jsem popisoval v předešlém článku. Vůbec jsem tedy netušil, jak bude moje tělo reagovat na 42 kilometrů. Naštěstí to tempo stačilo, abych svůj náskok po 5 kilometrech navýšil na 7 minut, a tak to stále pokračovalo, až druhý závodník Tomasz Maksymowicz byl předběhnutý dalším závodníkem Honzou Šnebergerem. Po 30 kilometrech běhu jsem se cítil stále dobře, a tak jsem se podíval na hodinky, spočital jsem si, za jak dlouho bych měl být v cíli v tomto tempu a došel jsem k závěru, že je realné překonat traťový rekord 8 hodin a 19 minut. Takže jsem zatnul zuby a snažil se nemyslet na únavu, která neustále rostla a běžel vstříc vítězství a traťovému rekordu 8:15:57. Užil jsem si cíl a parádní atmosféru, kterou připravili diváci za podpory Standy Bartůška, který mě bavil I v průběho celého závodu. Velký dík patří pořadatelům v čele s Jirkou Daňkem. 

Za fotky děkuji Martinu Vinařovi, Martinu Černému a Jiřímu Horákovi